Pamatujete? Hra Zlatá brána, podepřená zlatým mečem >>>, jako děti jsme ji snad hráli všichni. To napětí, zda se podaří projít a to očekávání, co bude pak! Všichni jsme věřili, že hlava nesejde. Co na tom, když jsme uvízli v pasti? Byla tu přece druhá šance. Stačilo se zařadit se na jednu nebo druhou stranu a pokusit se ve finále zvítězit. Ke komu se dáš?
Neřešili jsme, jak budeme vypadat před ostatními, co si druzí budou myslet, říkat, jak to budou hodnotit. Záleželo jen na tom, abychom prošli Zlatou branou nebo využili druhé šance. Záleželo nám na nás samých, na naší radosti a uspokojení ze hry.
Irča. Skvělá holka, ale trochu takové nemehlo. Málokdy se jí podařilo projít bránou. Ale vždy do toho šla s nadšením znovu. Jednou se tam objevila její maminka. Chvilku pozorovala hru a pak se do ní vmísila.
Po letech spolu řešíme možnosti podnikání. Její záměr vypadá úžasně, jen je tady to ale … . Irena přešlapuje na místě a nějak se nemůže pohnout dál.
Oporu hledá všude možně. Pochybuje o správnosti svého cíle, přemýšlí, co na to ti ostatní, nevěří sobě ani jim. Obává se, že nezvládne překonat překážky. Vysvětluje a obhajuje své představy, zlobí se na sebe i na ostatní, znatelný je i pocit křivdy. Nejraději by to vzdala. Do Zlaté brány se jí nechce …
Místo dlouhého vysvětlování ji beru na dětské hřiště. Vyzýváme mrňouse ke hře a s radostí se do ní zapojujeme.
Zlatá brána otevřená … . Co na tom, že uvízneš v pasti, vždycky je tu druhá šance. Ke komu se dáš Ireno?
Brána je od slova bránit. Co je to, co nám brání, co nám stojí v cestě ke splnění našeho cíle? Nepříznivé okolnosti, nesprávný čas nebo místo, ti druzí nebo my sami?