Dítě si dělá, co chce

K dnešnímu zamyšlení mne vedou situace, kdy rodiče dítě neposlouchá, ale rodiči to je jakoby jedno. Týkají se nastavování hranic dětem. 

Co s tím, když něco po dítěti chcete, ale dítě si dál dělá, co chce?

Vídávám rodiče, kteří to nechají být. Mávnou nad tím rukou. Nechají dítě, aby určovalo, až kam může situace zajít. Možná si neuvědomují, že dítě hranice pro svůj zdravý růst potřebuje. Aby se mělo o co opřít.

Tyto situace řeším v mateřské školce i při návštěvě rodičů s dětmi u mne při kineziologickém sezení. Děje se tak v tom lepším případě, kdy rodiče vnímají, že jim situace přerůstá přes hlavu a chtějí ji řešit. Rodiče chtějí pomoci s dětmi, které nerespektují jejich přání. Ale je to jen o dětech, nebo jde také o zrcadlení určitého tématu rodičům?

Bez zábran

Zde je pár příkladů, jak se to nerespektování a posouvání hranic dítětem může projevovat:

• Roman je ve třídě skoro nejstarší, už brzy půjde do školy. Každý den ráno se širokým úsměvem vjede do třídy po kolenou.

Bez zábran, bez pozdravu.

Když to nikoho nezajímá, snaží na sebe upozornit jinak. Však on se někdo chytí. Tatínek jen bezradně krčí rameny a rychle odchází. 

• Linda vstoupí do šatny i se svým kočárkem a ten umístí napříč chodbou tak, že se nedá projít. Její maminka se opírá o rám dveří a sleduje chumel dětí, které se marně snaží přes kočárek dostat ke svým skříňkám. Po upozornění na to, že kočárek do šatny nepatří, do široka rozevře oči a odvětí: „Ale já jsem to Lindě už snad desetkrát říkala!“

• Lukáš přijde do školky bez ponožek. Nemá ani bundu. Venku je chladno, tak sedm stupňů, a Lukáš popotahuje. A to měly dnes jít děti ven sbírat spadané lístky. Kdepak má Lukáš oblečení?  „A co s ním mám jako dělat? Říkal jsem mu snad třikrát, aby si ty ponožky vzal. Řekl, že nechce, tak nechce!“ mizí tatínek.

• Matěj se žene na odrážedle daleko vepředu před mámou, už není skoro vidět. Máma jde pomaleji svým tempem. Matěj jede po chodníku podél frekventované silnice. Před přechodem u nájezdu z boční ulice nezastaví a vjede autu pod kola. Řidič stihne včas zastavit. Máma dojde k Matějovi: „Porušil jsi pravidla. Říkali jsme si přeci, že se u přechodu zastavuje. Nebo jsi mě snad neposlouchal?“

• Tříletá Adéla se veze v kočárku až do lékárny. „Tenhle dudlík si vezmeme. Podobný jsme ztratily. A musí se to vyvářet?“ ptá se babička. Adéla se začíná sápat po dudlíku, chce ho hned …

Rodiče určují hranice

Často se mi vybavuje babiččina kočka. O koťata se pečlivě stará, krmí je, ochraňuje, myje, učí je kočičímu chování. Když mrňouskové vymyslí nějakou kočičinu, lehkým plácnutím tlapkou je přiměje k poslušnosti. Ty živější čapne za kůži na hřbetě. A koťata vědí.

Miminka mají jedinou přirozenou hranici a tou je jejich kůže. Pečujeme o ně, koupeme, natíráme, hladíme. To ostatní je musíme naučit.

Od malička jim dáváme hranice. Ukládáme je do postýlky, do ohrádky, do kočárku. Přidržujeme je, když se učí chodit. Chceme je zkrátka ochránit.

Jak děti rostou, je třeba hranice posouvat, rozšiřovat. Posouvat, nikoli rušit. Rozšiřovat je přiměřeně jejich věku, schopnostem, naturelu.

• Tady ale mohou vznikat první problémy. Každý z rodičů může mít své hranice jinde. Máma dovolí, umožní, táta ne. Jinak to může být u nás doma a jinak u babičky a dědečka a ještě úplně jinak ve školce.

• Rodiče také mohou v určitém směru hranice nemít, či nastavení jakýchkoli hranic odmítat. Nebo hranice sice mají, ale ustupují z nich, či jsou si jimi nejistí.

• Větší potíže nastávají, když hranice nejsou stabilní. Ráno dítě něco může, odpoledne je za to samé potrestáno. Děti jsou pak zmatené a nevědí. 

Poznat dané hranice a respektovat je představuje pro mnohé mrňousky obrovský úkol. A potřebují naši pomoc. V různých situacích ve svém životě se potřebují opřít o to, co znají a co funguje. A tuto oporu jim dávají naše laskavé, a přitom pevné hranice.

• Pro příklady bych doporučila knížky od Jan-Uwe Rogge Děti potřebují hranice a Rodiče určují hranice. Obě knížky jsou „hutné“, chystám pro Vás shrnutí, řekněme „lidsky a stručně“.
• Sebepoznávací animovanou pohádku mé dcery Martiny Dobešové Hříbě – O hranicích najdete na stránkách www.zlatepohadky.cz.

Napište mi, zavolejte. Ráda pomohu Vám i Vašim dětem.

Ať se Vám daří,
Mgr. Jaromíra Pechová

Máte-li i Vy trampoty s dětmi, neváhejte se na mne obrátit: jaromira@jaromirapechova.cz
Možná Vás až udiví, co vše je možné změnit. A jak se Vám uleví. Mívám z toho velkou radost. Jak konzultace probíhá, je popsáno zde >>>