Zasněžená

Vlekla ji sama. Křičela hlasitě o pomoc, ale nikdo se neotočil, nechali je obě tam. Funěla do kopce, nohy těžce tahala z hlubokého sněhu, na krok neviděla pro vločky na řasách. Konečně uviděla siluetu chaty. Zraněnou Jarmilu složila na první volnou postel, podložila jí hlavu a šla hledat zdravotníka. Na chatě bylo živo, všichni byli po dni lyžařského výcviku příjemně unavení a zábava vesele proudila. Nikdo si jich nevšímal. Jako by byla stále zasněžená, pro druhé neviditelná.

V podstatě škemrala o pomoc pro Jarmilu, zdravotník nakonec neochotně vstal, že se na ní podívá. Seděla u kamarádky, dokud ji nepřemohl spánek.

Náhle si uvědomila, jak zoufale je sama unavená, ani se nestačila napít natož vysvléct. Rozhlédla se po ženské místnosti. Dívky se už rozverně chystaly ke spánku. Všechny postele byly obsazené. Moniko, Ty jsi mi nedržela místo? Ne, nějak jsem na to zapomněla. Zkus se podívat vedle, jestli nemají postel volnou. Chlapi se jí vysmáli, co u nás pohledáváš, tady volno není. Vedoucí se někam vypařil, nemá se na koho obrátit. Je jí teskno, bolavo. No tak si tedy ustelu někde na zemi a zítra to třeba bude lepší. Ten týdenní výcvik s nimi nějak překonám, nenechám na sobě nic znát. Budu silná.

Maruško, proč je omlouváš? I kdyby Tě opravdu na té stráni neslyšeli, však vítr Ti mohl brát z úst slova, tak na chatě Tě vidět a slyšet mohli a to si piš, že Vás obě také viděli, je tomu tak?

Ano, ale je mi z nich tak ouzko – tohle je přeci neomluvitelné, tak to raději nevidím, jako by to nebylo.

A jak se přitom cítíš, Maruško? Strašně, a nejhorší je, že se budu muset dál přetvařovat, nasadit si masku společenského taktu, že je to jako oukej. A víš Ty co, jak tu tak stojím servaná v té zimní kombinéze, přeji si, aby jim vánice strhla střechu a oni tu zůstali pěkně jen v těch pyžamech, já se taky pak budu tvářit, že to nevidím a odejdu si hezky v teple domů na čaj, ať si sami poradí.

Aha, takže revanš, Maruško? Víš, taktní masku nebo myšlenky na odplatu pak člověk s sebou tahá léta. Je to těžké závaží. Nebylo by tam pro Tebe nějaké jiné řešení, Maruško?

No, bylo by. Ale to jsem nikdy nezkusila. To nevím, jak by šlo.

A copak?

No, přijdu na chatu a ztropím povyk, koukejte mi pomoci s Jarmilou a i mně, táhnu ji sama přes dvě hodiny vánicí. A pak jim taky řeknu, jak mě zklamali, že nás tam nechali. Napiju se čaje, řeknu jim, že mám padla a padnu na první postel, na kterou dosáhnu. Teď je to jejich boj. Já mám dnes naděláno.

To zní dobře, Maruško, tak teď si stoupni a řekni jim to. Hezky nahlas. Projev se. Do toho. Kašleš? Pěkně sis to tam držela, tak ven s tím. A co teď dělají?

No, někteří se stále tváří, že jako nic, ale většina se zajímá. Dokonce za mnou pár přišlo a poděkovalo za Jarmilu, dva zmínili, že je mrzí, že nás tam nechali, přiznali se, že se jim nechtělo se zdržovat. To jsem nečekala. Jsme na tom lépe já i Jarmila. Piju teplý čaj, odpočívám, jsem v bezpečí. A cítím se, až je mi z toho stydno, víš, cítím se tak trochu za hrdinku.

Vidíš, takže nic zlého se nestalo, naopak. A co je to kouzlo, Maruško?

Prostě říct dost. Odsud podsud. Zastat se sebe. Říct pěkně nahlas, co potřebuju, co se mi líbí a co ne. Dát si hlas.
A víš Ty co, stoupnu si k tomu, ať mám pevnou půdu pod nohama.

A je tam i teď, Maruško?

Stoupla si. Poklepala nohou. Je tam. Země. Je tam, pořád. Bude si to pamatovat.

(mt)