Vy ho nebudete prohlížet?

Do poradny přichází mladá maminka se sotva tříletým dítětem.  Vyslovuje značné obavy, zda jej její dítě „normální“. Stále ho sleduje, pozoruje, porovnává, hodnotí. Na pískovišti, v herně mateřského centra, při plavání se jí zdá, že je její dítě nějak stranou, nedovede a nechce se zapojit do společných činností. Na ostatní děti reaguje nepřátelsky, odstrkuje a někdy i bije. Stalo se, že i kouslo. Nepřátelsky se chovalo i při zápisu do školky.

Ostatní maminky se prý pohoršují nad tímto chováním, dítě jim připadá nezvladatelné a prostě divné. Máma se za něj stydí, připadá si naprosto neschopná, bezmocná, neví co s tím. Při setkání s ostatními rodiči raději stojí stranou, nezapojuje se do běžných hovorů, bojí se, že ji ostatní budou odsuzovat. Návštěvu různých odborníků považuje za jedině správné řešení. Stále vyhledává další a další, i velmi vzdálené od jejich bydliště. Není totiž spokojena s vyjádřením pediatrů a dětských psychologů, že se její dítě vyvíjí zcela normálně, přiměřeně svému věku. A tak se objednává do specializovaných center a očekává, že jí odborníci potvrdí, že její pocity a vidění situace je správné.

Během rozhovoru s maminkou vycházejí najevo její značné bloky z dětství. Nabízím jí kineziologické řešení. Je vidět, že jí je nepříjemné tuto variantu odmítnout napřímo. Po chvilce váhání nesměle prohlásí: „Tak já raději půjdu, když ho nebudete prohlížet“.