Pěkně v řadě

Je poslední den měsíce a přesto hala přetéká lidmi. Matka blonďatého batolete se znuděně opírá o napěchovaný kočárek, postupně z něj tahá rohlíky, sladké nápoje, bonbóny. Tip ťap tip ťap na mobil. Kolem ní se motá nemluvně. Co otravuješ? Nech mě. Tu máš tik tak. A co zase? Napij se! A šup s dudlíkem do pusy, než dítě stihne tvrdit něco jiného. Levou rukou mu v krku pevně drží láhev, pravou zvedá k očím mobil. Tip ťap tip ťap.

Jestli se ta fronta nepohne, budu jí muset říct, ať si ty zvuky na mobilu vypne. To dítě je borec, že to zvládne poslouchat celé dny, mně stačilo těch patnáct minut. Za tu chvilku se matce podařilo do holčičky vpravit tolik rafinovaného cukru, co mám já tak na den dva. Kdo koho tady otravuje?

Tip ťap tip ťap. Matka čučí na klávesnici, dítě se blíží k dvojzásuvce, konečně něco zajímavého. “Ne, ne”. Matka se odlepí od telefonu a vrhne na mě pohrdavý pohled. Co si ta baba dovoluje mluvit jí do výchovy? Houkne na dítě – koukej čekat pěkně v řadě a nediskutuj!

Aha, učí ji stát pěkně v řadě. A copak se to ta malá učí? Že když chce pozornost, má se cpát cukrem? Učí se hojit stres, nudu a nedostatek zájmu jídlem. Že když si chce hrát, má sáhnout po mobilu, jen co budu větší, budu jako máma … Čím se asi bude ta dívka jednou bavit?

Je na řadě. Popadne dítě a jde dovnitř. Za chvíli vychází, začíná se strojit. Tu máš tik tak. A mlč, nevidíš, že se oblékám? To nevydržíš ani chvilku v klidu? Dítě má toho dost, alespoň že je ten tik tak. Matka dítěti rovnou do pusy vyklepe hned několik bonbónů. Podívá se na mobil, opatrně ho zaklapne, pohladí po futrálu, jemně zandá do kapsy a tu ještě pozorně zkontroluje, je bezpečně tam. Pak rychle narazí dítěti čepici, popadne ho za ruku a prudce zatáhne “Tak nezdržuj, jdeme!”
(mt)