Stíhačka

Musí vše vědět. Klade otázky, které jí nepřijdou nepatřičné. Slušně odpovíte a tím skočíte do pasti. Ona totiž odpovědi zhodnotí a položí Vám další, ještě důvěrnější otázku. Bravurně používá gesta i mimiku. Jste jako před komisí. Překračuje hranice soukromí. Když ji dál nepustíte, obšlápne si ty, kdo o Vás informace mají a ti se s ní o ně bezelstně, jako zpočátku Vy, podělí. Vše pod rouškou zájmu a nevinnosti. A pak se ti druzí diví, co jste to za člověka. Jak to vlastně máte a co vše si herdek dovolíte. Rázem si připadáte nepatřičně. Ona musí mít navrch a má ho. Jste v rohu. A jste na to sám či sama. Umí od Vás jedním tahem odříznout i ty nejbližší. Kdo je to a co s tím?

„Koukám, že Jarda chodí domů dost brzo. Než Tě potkal, tak tam býval až do večera. Stíhá vůbec svoji práci?“

Na tenhle bryskní útok není Alena připravená. Nezdá se jí to jen? Přece se jí nemusí zpovídat. Navíc je Alena i o pár let starší. Hm, takovou nehoráznost by si Ona jistě nedovolila, jen se asi špatně vyjádřila. A tak Alena zkouší něco laskavého vyblekotat. Však jde jen o přátelské tlachání, jako dosud, nebo ne? Vysvětluje. No, vždyť Jarda má teď maličkou dcerku a …

Chytá se na její udici. Je v pasti. Ona ji tepe dál a pohrdavě frká. Alena začíná zdůvodňovat. Pak obhajovat. Pak už jen tiše stojí pod palbou a bezmocně jí klesá brada.

Téma, že Jarda nestíhá, přináší vzápětí domů i Jarda. Jestli si Alena uvědomuje, co vše on obětuje pro to, aby … A tchyně Aleně naznačí, že není v pořádku, jak moc je chudák syn zapřažený … Zkrátka něco je na Aleně blbě.

Přitom to dosud vůbec nebylo téma! Jarda svou práci odvádí skvěle, nedávno byl i povýšen. „Co ho to najednou žere?“

Sám trval na tom, že večer koupe dcerku on. Alena by to hravě zastala i sama, a navíc moc ráda, stačí jen říct. Ale na to se jí nikdo neptá. Nejhorší na tom je, že ani Jarda. Je tu tichá domácnost, jako blesk z čistého nebe.

„Kam to jdeš?“ houkne Ona přes ulici na Alenu a záměrně vyvalí oči. Ta se opět se ze slušnosti chytne: „Na tramvaj.“

„V tuhle dobu? A to jako proč?“ vrtí Ona nesouhlasně hlavou.

„Promiň, to Ti řeknu někdy jindy, mně to jede za tři minuty.“

Ona doširoka rozhodí rukama a nesouhlasně si odfrkne. Tělo se jí rytmicky svíjí do esíčka a hlavu si může vykroutit. Dává jasně najevo: Co si to ty (ohrnutý ret) jako dovoluješ mne (!!!) takto odbýt!

Alena se rozběhne k tramvaji, ale necítí se dobře. Jako by něco provedla. Ale co? Nic! „Přece můžu pospíchat na tramvaj, nebo ne? Říkám si, že by mě vůbec nenapadlo někoho zdržovat, když očividně pospíchá, navíc otázkami na něco, do čeho mu vůbec nic není!“

Aha. A v tom je ten fígl. Mě to nenapadne. Ale ji ano! Ona bude asi jiná než já. Jaká?

Stíhačka. Vypadne jí z duše. Je to stíhačka.

Aha, a teď to vím a příště si dám pozor!

Se stíhačkou je to totiž jiné než s Alenkou. A tak Alenka nesmí uvažovat „podle sebe“.

Jakmile totiž člověka dostihne stíhačka, skončí rozedraný. Vysaje ho jako vzduch a pak vypustí páru, kterou poznamená to původně čisté nebe.

Žádný náhodný blesk, to nasupenost téhle stíhačky otřásá Alenčiným okolím.

„Nemáte nějak moc těch tašek? Na jak dlouho to jako jedete?“ Stíhačka povážlivě kroutí bradou, stojí přitom na špičkách a bez skrupulí očima přejíždí cizí batožinu.

„No, to víš, to jsme celí my. A víš co, zkus si to někdy taky!“ pobaveně na ni mrkne Alenka.