Co se doma uvaří

Vždycky snědla všechno, co bylo na talíři. Byla tak zvyklá z domova.

Doma se jedlo všechno, nebylo možné říci, já už nemůžu, nebo mě to moc nechutná.

Nesmělé přání na něco, co jí chutnalo, nebylo nikdy vyslyšeno. (Nebuď vybíravá, neofrňuj….)  A bylo jedno, jestli byla porce malá nebo velká, jestli to bylo víc nebo míň slané. (Nebuď mlsná, doma jez co máš, v cizině co ti dají).

Jídlo dostávala vždy jako poslední, také byla v rodině nejmladší. Z mísy si nikdy nemohla nabrat množství podle sebe (Ještě by to rozcamrala, je nešikovná…) a velikost porce určovali jiní.

Když zbylo o něco víc, musela to dojíst, přece se to nevyhodí. (Jídlem se neplýtvá, na chleba se těžko vydělává). Vždycky to musela sníst bez protestů. Od stolu se mohlo vstát, až když všichni dojedli. (Nenimrej se v tom, neloudej se, pospěš  si…).

U stolu bylo vždycky ticho. (U jídla se nemluví). Nikdo se neptal, jestli jídlo chutná, jestli je to dobré (Za jídlo se neděkuje), nikdo nečekal pochvalu, ocenění ani kritiku, byla to zkrátka samozřejmost.

Naučila se neprotestovat. Bylo jednodušší to do sebe všechno mlčky natlačit, odejít od stolu a vyhnout se tak tísnivé atmosféře.

Ve školní jídelně si ji nemohli vynachválit. Byla dávána ostatním za vzor. Otázka, kolik chce knedlíků, v ní vyvolávala paniku. Brebentění ostatních dětí a jídlo, které vracely, vzbuzovalo pocity úzkosti. A tak neprotestovala. Bylo jednodušší to sebe mlčky natlačit a odejít.

Vážila si sebe sama jen když snědla všechno, co ostatní navařili.

Když někdo pochválil jídlo, které uvařila, cítila se nepatřičně. Když si někdo přisolil polévku, brala to jako osobní selhání. Cítila se dobře, jen když všichni mlčky snědli, co měli na talíři.

Řešíme spolu problémy se zažíváním. Nejdřív poděšeně mrká, rudne, ale pak se statečně odhodlá. Nejprve měníme základní situaci.

U stolu „doma“ (původní rodina) je teď příjemná, uvolněná atmosféra. Stolovníci se mezi sebou přátelsky baví, chválí kuchařku za uvařené dobroty. Pak ale přichází ten nejtěžší okamžik. Říci pěkně nahlas přede všemi:

 „Děkuji, bylo to moc dobré, ale už mi to stačilo“ a kousíček poodstrčit talíř s nedojedenou porcí.

Máte-li i Vy převelkou porci, neváhejte se na mne obrátit zde>>>.
Možná Vás až udiví, co vše je možné změnit. A jak se Vám uleví. Mívám z toho velkou radost. Více o pomoci Jaromíry zde>>>