Proutkař

Měl nevšední dar. Dokázal najít vodu i tam, kde zdánlivě vůbec nebyla, tam, kde to nikdo nečekal a kde bez úspěchu hledali jiní. Uměl najít pramen, neváhal těžce vykopat studnu a životadárnou tekutinu zpřístupnit ostatním. Za práci nežádal odměnu, má přece ten dar.

Ostatní bohatě využívali toho, co dostali od proutkaře.

Začali mu dávat rady, jak a kde má víc zabrat. Přáli si speciální kameny na obložení studny. Někteří dokonce pár kousků přinesli, aby se neřeklo. Komentovali počínání proutkaře, hodnotili jeho rychlost, zručnost, záměry. Studna byla přeci pro ně – tak si ji začali nárokovat.

Proutkař vnímal jen to dobré a byl i za drobný zájem rád. Těšilo ho jeho dílo, bylo přínosné, bytelné a lahodilo oku.

Nárokovali si vodu, studnu, proutkaře. Někdo více, někdo méně.

K hotovému dílu pak přišel „někdo“, studnu si přivlastnil a prohlásil TO JE MOJE STUDNA. Vodu ostatním začal prodávat. Výtěžek z prodeje šel na jeho konto.

Když se po dlouhém a namáhavém dni k vodě sehnul proutkař, podivil se. Chceš se napít, proutkaři? Dobrá, ale za vodu musíš zaplatit! Že ty jsi vodu našel a studnu vykopal? A to říká kdo, hm? A i kdyby, no a co? Jen si moc nevyskakuj, my dobře víme, co ty jsi zač! Koukej platit nebo táhni odsud!!

Ostatní mlčky stáli frontu a v rukou žmoulali připravené mince.

A proutkař? Na chvíli zvlnil obočí a posmutněly mu oči. Mlčky se otočil a šel dál. Tady není o co stát. Však on už si nějak poradí.

Šel hledat jiný pramen a kopat jinou studnu, aby ti ostatní … .

Musí. Má přece ten dar.