Přebírání

„Maminko, bojím se, kde jsi? Chci, abys mi to vysvětlila, abys mě držela za ruku. Nevyznám se v tom. Proč z ničeho nic nesmím k tetě a lumpačit tam s Mirkem a Jarkou?  Co jsem provedla, že najednou nesmím drbat za ušima křepeláka Broka a hladit koně Fuchsu a Vranyho? Maminko, nerozumím tomu. Proč jsi dnes zůstala doma a nejela se mnou a tátou vlakem za babičkou a dědou?

Proč, mami!

Táta sedí jen na okraji dřevěné lavice, v ruce žmoulá nějaký dopis, rozpačitě se na mě dívá a pak jedním dechem řekne: „ Už nebudeme jezdit k tetě a ani k babičce. Máma se s nima hrozně pohádala. Celou dobu jim všem pomáhala, od jara do podzimu dřela na poli, přes zimu pletla, šila, háčkovala. Teď už to tak dělat nebude.“

Vzpomínám si na svetry s jeleny, teploučké čepice, na to, jak jsme nosili na pole svačinu a oběd, schovávali se do stohu, na půdě skákali do sena, na zápraží baštili povidlové buchty. Bylo to moje dětství. Mami, mám na tebe strašný vztek, připravila jsi mě o to všechno.

Dopis je od tety, nepřeje si, aby k nim máma jezdila, nechce jí být ničím zavázaná a vlastně už jí ani nebere jako sestru. Tázavě se dívám na tátu, proč si to máma nejede vyřídit sama? Ten jen povzdechne. Obdivuji jeho odhodlání postavit se za mámu. Dělá to tak vždycky, je jako žehlička, narovnat, vyhladit, žádné ostré hrany. S nikým se nechce hádat, raději to všechno vezme na sebe. Líbí se mi to, na taťku je spoleh, vždycky se postará, aby ti druzí byli v pohodě. Je moje jistota, že je všechno v pořádku. Jen nevím, jestli to zmenší moji zlost a pocit, že mě máma zradila.

Po této návštěvě se vše vrátilo do starých kolejí a já byla zase šťastná.

Desítky let jsem pak žila v přesvědčení, že je správné ostatním sloužit, ve všem vyhovět i na svůj úkor, ustoupit v jejich zájmu. Když to tak dělat nebudu, tak někoho zradím, on se na mě bude zlobit a nakonec mě vyloučí ze svého života. A toho se opravdu bojím.  A chci-li být šťastná, tak se musím chovat jako táta – popřít sama sebe a všechno vyřešit smírem, vyžehlit, uhladit. Jen tak budu pro ostatní spolehlivá a důvěryhodná.

Teď vím, že všechno bylo jinak. Tehdy se táta za mámu nepostavil a jen proto, aby byl klid, tak ustoupil, dal těm ostatním za pravdu a sebe i mámu tak strašně ponížil. Připustit, že se děsně zlobím nejen na mámu, ale i na tátu je strašně těžké, byl vždycky můj vzor. Úplně nejhorší je ale přiznat si, že jsem se chovala stejně jako oni.

Co s tím po tolika letech? Chci dál předstírat, že je všechno v pořádku? Budu se cítit dobře, když uklidím žehličku a žehlicí prkno a budu dělat, že nejsou? Budu spokojená, když to za mě někdo vyžehlí? Jak dlouho ještě v sobě budu dusit pocity bezmoci a vzteku? Chci dál pokračovat v žehlení cizího prádla a svoje řešit, až jestli zbyde čas?

Už mi přece není pět. Nemusím se táty a mámy držet za ruku. Je nejvyšší čas se narovnat, přestat se hrbit. Nádech, výdech. Nejdřív vyžehlit svoje prádlo a prožít pocit uspokojení z dobře vykonané práce. A pak, bude-li někdo potřebovat a požádá o pomoc, vyžehlit i jeho věci. Třeba bude rád a poděkuje.

A když ne? Pak ať si jde svou vlastní cestou.  Není o co stát.