Nedá mi chvilku klidu … a co vlastně?

Martina si povzdechne nad svou dcerkou: “jsem hodně unavená, malá mi nedá chvilku pokoj, pořád vyžaduje moji asistenci … Je zajímavý, že když sedím u jídelního stolu a třeba šiju, tak mě to nechá dodělat. Ale jakmile si sednu k pracovnímu stolu za počítač, tak začnou scénky. A to se vážně snažím být tam jen chvilinku, udělat to nejdůležitější. Připadám si jako strašná matka.”
Jaromíra na to: “No právě!”
“Co?”
“No právě! Máš výčitky, když sedíš za počítačem, že zanedbáváš dceru?”
“Mám, veliký.”
“No tak si to odpusť, je přeci samozřejmé, že chceš mít chvilku pro sebe, nebo ne? Malá Ti jen ukazuje, co si Ty sama o tom, co děláš, myslíš.”
“Aha! Tak proto to dělá jen mě a ne tátovi …”
(mt)