Pod plachetkou (… chodí kdo?)

Někdo ve Vás vzbudí pocit, že je z nějakého důvodu slabší než Vy a máte tudíž povinnost mu pomoci. Většinou ani neřekne slovo “prosím” (to budiž pro příště varováním). A pak se moříte s jeho problémem. Výsledek Vám triumfálně sebere, Vás pohaní a odejde bez poděkování. Znáte to? Něco ve Vás ho prostě nemohlo odmítnout. A co hůř, příště mu na lep sednete zase, nebo … 

Zvonek zněl naléhavě. Ve dveřích stála postarší paní, lámala rukama a vzdychala: “Rozbilo se mi auto!”

“Aha, to je mi líto. A copak já mám s tím?”

“Však Vy jste takový šikovný, co já, stará bába, si teď s tím počnu?” lamentovala.

“No, já nejsem žádný automechanik, v tom já se nevyznám …”

“Ale jděte, však Vy si už poradíte. A můžete se jít podívat hned?”

Nechal se chytit na lichotky. Byl to prostě dobrák. Anebo se mu zachtělo zvrátit podezření, že to nedá? Ať je tak či onak, podařilo se jí brnknout na tu správnou strunu. Celé dny se pak mořil se startérem a s baterií, zamazaný šmírem a politý potem. Obvolal autoservisy. Prostudoval návody. Vypil litry kafe. 

Třetí den vítězně předal auto té dámě. “Takže to funguje?“ odfrkla. „Mno, ještě uvidíme. Příště snad budete rychlejší. Tak naschle.”

Ani nepoděkovala. Natož, aby ji napadlo se revanšovat. Po okolí rozhlásila, že ten soused je na baterky a co za trápení si s ním užila.

A ten dobrák? Byl nadšený! Nadšený z toho, že vyhrál sám nad sebou a nad tou rachotinou. Dokázal to!! A že to byla, páni, fuška! Že za to nedostal ani to “děkuju”, naopak, že za to dostal pomluvy? „Ále,“ mávne nad tím rukou, „čert to vem.“

“No jo, lidi jsou holt nevděční,” pokrčí rameny, “a co já mám s tím?”

Tak pro příště, dobráku milý, jestli si stále necháš na sebe brnkat, tak alespoň zbystři, až zas brnkne zvonek: ony ty zástěry a plachetky se totiž pod zástěrkou jen tak snadno přehodí a z kdo je pak sluha a kdo pán …

-mt-