Můžeš, prosím? Ale …

Prosím Tě, Ty jsi na tohle dobrá, mohla bys pomoci mé kamarádce? Víš, ona je teď ve špatné situaci, nemá se na koho obrátit a odborné služby jsou na ni drahé. Jo? No Ty jsi zlatá! A co bys, prosím Tě, za to chtěla?

Nevím, uvidíme. Nejprve se s ní potřebuji nezávazně vidět a jestli nám to bude oběma vyhovovat, tak se s ní na všem ostatním už domluvím. Jestli chce ode mne pomoci, ať se mi prosím ozve.

No a co jí mám o Tobě jako říct? Jako že co děláš a co umíš? Víš, aby Tě jako chtěla. A taky, víš, ono je to všechno tajné, jaké jí dáš záruky, že to nikomu neřekneš? To by Tě asi jinak nechtěla. A …

Žádala jsi mě o pomoc. Souhlasila jsem. A teď mě žádáš, ať se někomu, koho jsem nepoznala a do svého života nepozvala, zpovídám?

Nechtěla jsem Tě rozzlobit.

Ale já  nejsem rozzlobená, takhle to možná vidíš Ty. Já mám za sebou deset minut života, kdy přijmu prosbu o pomoc a to se začne s nároky a podmínkami obracet proti mě. Jestli chce ode mne někdo pomoci, ať se mi prosím ozve a zjistí odpovědi na své otázky přímo. Ochota ozvat se pro mě značí to, že ten člověk chce se svým problémem skutečně nějak pohnout. To je velmi důležité, ochota k činu a pak skutečný čin sám. Já nejsem a nemohu být zodpovědná za řešení jejího problému, mohu jí, když budu chtít, nabídnout pomoc, ale zda ji přijme a jak s ní naloží, to je jen a jen na ní. Když se ta dáma neodhodlá ani k tomu prvnímu telefonátu, jak mohu očekávat, že na svém tématu zapracuje?

Zaklepala jsi na mé dveře a já jsem Tobě ráda otevřela.  Té dámě mohu také dveře ukázat, ale vejít už musí sama.
(mt)