Maminko, a kdy budeš maminka?

Klečela před ní. Dívala se jí pevně zpříma do očí, levou ruku na jejím ramínku, pravou svírala její pěstičku: “Nesmíš mi říkat maminko!!”

“Ostatním dětem může být líto, že Ty máš ve školce maminku a oni ne. A mně by to mohlo uškodit v práci. Od teď mi můžeš říkat maminko jen, když Ti to dovolím. Jinak jsem pro Tebe paní učitelka, jako pro všechny ostatní. Jsi přeci hodná holčička, nechtěla bys mamince a dětem škodit, viď?” Sklopila hlavičku. Slibuje. Byly jí dva roky…

Od teď už to není maminka. Nesmí to být moje maminka. Já vím, že je, ale nesmím to říkat, nesmím po ní chtít, aby se stala zase mou maminkou. Protože to by jí a těm ostatním nějak vadilo v jejich životech.

Musí to vydržet, popřít přání, touhu po náruči, necítit. Byla trpělivá. Naučila se čekat, až na ni přijde řada. Až a jen když. Naučila se dávat přednost zájmům ostatních. Jedno jakým zájmům, všem, už pouhý fakt, že ona ví a má právo, to ji vylučuje ze hry. Ostatní také vědí, že má to právo, ví to maminka a vědí to děti, ostatní učitelky i uklízečky, že je to přece její maminka, ale ti všichni pro svůj zájem potřebují, aby ona to své právo neuplatnila.

Já mám něco navíc, ale nesmím to použít pro sebe, smím to použít jen a pouze pro Vaši výhodu.

Maminko, už jsi maminka, nebo ještě ne?
Ještě ne, jsem unavená z práce. Až poklidím. Až … Vyvíjíš se dobře, toto říkají knihy, toto říká má pedagogická zkušenost. Objektivně vzato …. Musíš se na to dívat z úhlu těch druhých …

Maminko, a kdy budeš maminka?

(mt)