Láska hory přenáší

Marie o tom dlouho mluvila. Strašně ráda by … ona je v tom dobrá, tohle by ji fakt těšilo, strašně ráda by … ale …

Lucie byla laskavá duše. Viděla, že se tam dojít dá. Ano, vyžaduje to energii, výdrž, odříkání, zaměření, tápání v mlze. Cíl je daleko. Terén je neznámý. Je vidět tak na tři kroky a pak člověka čeká buď učení nebo risk nebo prostě odhodlání jít dál, i když neví kam. Lucie měla vnitřní kompas, věděla, že cíl neztratí. A měla odhodlání a výdrž. A odvahu. „Dobrá, jestli po tomhle opravdu toužíš, tak já Tě tam tedy dovedu.“

Lucie sbalila na cestu batoh. Nevěděla, jak půjdou dlouho, ale rozhodla se, že když jim dojdou zásoby, nějak už si poradí, najde pramen vody nebo objeví strom s ovocem. Lucie si těžký batoh nasadila na záda a byla připravená vyrazit. Marie se nikam nechystala, bylo to na ni najednou moc hr. Aha, řekla si Lucie, tak já půjdu napřed a posvítím na cestu, když Marie uvidí, že se to dá, třeba vykročí. Marie ale váhala. Byl to pro ni moc velký krok do neznáma. A tak Lucie zdolala notný kus cesty dopředu a tam zbudovala základnu. Asi bude lepší, když ten terén prozkoumá sama a Marie v bezpečí přejde od bodu k bodu.

Lucie se vrátila k Marii a ta se rozhodla, že tedy po již zbudované cestě vyrazí. Dorazila na základnu, sedla si do křesla, odpočinula si a byla nadšená. Moc Lucii děkovala. Lucie pokračovala v práci. Ponořila se do mlhy a protloukala se směrem k cíli. Netušila, co ji čeká. Učila se krok co krok. Bojovala s terénem i s únavou. Z mlhy se mohlo vynořit cokoli. Když proklestila cestu, postavila další odpočívadlo. Vrátila se pro Marii, „půjdeme spolu“? Marie si zatím užívala základnu, měla konečně nějakou tu chatičku, kterou si tak přála. Vždyť Lucii to jde výborně. Sama se k tomu nabídla, tak ať se činí. Já se na to podívám někdy potom.

Lucie pokračovala dál, když už to začala, tak to dodělá. Proklestila se až do cíle. Těšila se, jak si to tam užije Marie, vždyť je to celé pro ni!
Ale Marii se jít dál už moc nechtělo. „To to nemůže přijít sem? No dobrá, já vstanu, stojí mě to ale fakt hodně! To aby sis nemyslela! No tak mi to teda ukaž, ale je to na mě těžké, budeš mi muset pomoct!“
Lucie tedy podepřela Marii a vydala se s ní po krásně upravené cestě směrem k cíli. Marie cestou naříkala, jak je ta cesta dlouhá a jak jí z ní bolí nohy. Lucie tedy Marii nesla.
A byly v cíli. Marie si začala užívat ten výhled. „Tak jsem to dokázala! Děkuji Ti!“
„To jsem ráda, že jsem se trefila! No, kdybys potřebovala, tak řekni, já Ti ráda pomůžu!“
„No, já žádnou pomoc nepotřebuju, to aby sis nemyslela. A vůbec, měla by ses nad sebou zamyslet. Tak a teď mě dones zpátky. A pak můžeš jít. Chci se pochlubit známým, jaké to tu mám pěkné.“

Jak dokončit tento příběh, pro Lucii? Co se to Lucii zrcadlí?

(mt)