Pýchavka (… bývá křehká)

Už jste někdy šlápli na pýchavku? Prská, ta „pýchavka“, ano, okamžitě. A drželi jste ji v dlani? Jak křehká je …  

Startovala na sebemenší popud. „A Ty si jako myslíš, že já …“, „To já to teda vidím jinak …“ Obrana se volně střídala s útokem. Vymezovala se.

I vůči nevinné poznámce. I vůči nabídce pomoci. I vůči komplimentu.

Nakonec nebylo co říci. Protože vše bylo váženo, přehodnocováno. Jako by si stále chtěla hrát na přetahovanou. Bylo to unavující. Tak raději se na ten provaz nenachytat, nebo hned zvedne druhý konec a bude to tu zas …

Vše se jí dotýká. Vším se cítí dotčená. Či oslovená? Stále jako by volala: „Já jsem tu taky! A mám herdek platný názor! Tak slyšíte mě?“

Prostě nejde s ní normálně pokecat.

Koho by bavilo pořád nahrávat na smeč? Ale neví, jak jinak mluvit: chce si přece nechat své názory, ale bojí se je říkat, protože jakmile jednou začne, může to rázem nabrat na známých obrátkách.

A tak raději o ničem moc nemluvit, rozhodně nesahat na žádný větší tematický „provaz“. Udusit to v sobě, názory i city, přání i obavy. Chvilku společensky pobýt, prohodit pár slov o počasí a zas někdy příště se budeme těšit. Ale kdy se, pýchavko milá, prostě jen tak potěšíš?

-mt-