Identita

Doma jich bylo pět, čtyři kluci jako schůdky, narození po roce za sebou, mezi nimi jedna holčička. Ta měla v rodině výsadní postavení. Byla zkrátka jiná, milá, spontánní, ubreptaná, nespoutaná. S ničím si nedělala starosti. Kluci byli sví. Neměli žádné kamarády, reagovali velmi přecitlivě, často se vztekali, jejich výbuchy vzteku byly dost těžko zvladatelné. Byli velmi nedůvěřiví. Ale všichni měli obrovský talent na malování. Jejich obrázky byly vždy fascinující, možná tím, že v sobě skrývaly jakési tajemství. Neradi o nich mluvili, nečekali na ocenění, pochvalu. Bylo jim jedno, co si kdo o tom myslí.
Byli tak nějak stejní, těžko rozlišitelní. Často přicházeli v oblečení, které jim bylo velké nebo malé, s krátkými nohavicemi u kalhot a tak. Při převlékání v šatně jim bylo celkem jedno, čí oblečení a boty si zrovna vezmou, nezáleželo jim na tom, které si vezmou pyžamko a do které postýlky si lehnou. Ostatní děti si hájily vždy svoje místo a zlobily se na kluky, kteří si sedli ke stolu, kde se jim zrovna zachtělo. Zatímco tento problém řešily ostatní děti a učitelky i další rodiče, kluky to zkrátka míjelo. Byli z domova zvyklí vzít si  co bylo  zrovna po ruce nebo se spokojit s tím, co na ně zbylo. Bez protestu, bez očekávání.
Problémy nastaly, když kluci nastoupili do školy. Každý chodil do jiné třídy, měl své učebnice, sešity, penál. Tedy měl by mít. Často se stávalo, že se v tašce druháka objevila učebnice českého jazyka ze třetí třídy.  A najednou to byl velký problém. Kluci byli donuceni být každý sám za sebe. Ten nejstarší převzal zodpovědnost za mladší bratry a navzdory svým schopnostem opakovaně propadal. Toho nejmladšího po půl roce školní docházky vrátili do školky, prý nemá potřebné rozlišovací schopnosti. Jeden z kluků pak chodil do speciální školy, prý proto, že je stále nějak mimo sebe.

Smutný příběh. Jen ty jejich nádherné tajemné obrázky vypovídají o tom, že každý z nich viděl svět svýma  očima.