Dvě květiny

Na venkovském nádražíčku čekám na vlak. Opodál stojí mladá maminka a kousek od ní na bobku malá holčička. Dítě upřeně pozoruje sedmikrásku. Po chvilce ji utrhne a se širokým úsměvem podává mámě.

„Děkuju, to je krásná kytička,“ usmívá se mladá žena, pohladí dcerku po vláskách a dítě spokojeně odběhne zkoumat okolní svět.

O několik dní později mě zastavuje sousedka. Žádá o pomoc, neví si rady se svojí tříletou dcerkou. Dítě je prý neposlušné, stále se vzteká a všechno odmítá. Domlouváme si termín návštěvy. Tentýž den odpoledne mi zabloudí pohled na blízké hřiště. Na okraji postává naše sousedka a projíždí mobil. Občas vzhlédne a udělí své dceři několik zákazů najednou. „Nelez tam, spadneš, kolikrát ti to proboha budu říkat, co to zase vyvádíš, já se z tebe zblázním, okamžitě to zahoď, proč máš pořád tyhle blbé nápady, ihned pojď sem…..“ Holčička ale vůbec nereaguje. Matka se k ní rychle přibližuje, zuřivě ji uchopí za paži a chvilku s ní cloumá a stále křičí. Dítě neprotestuje, dobu stojí se sklopenou hlavu a potichu si rozmazává slzičky po obličeji. Pak se nadechne, skloní se a utrhne pampelišku, žmoulá ji v ušpiněné ruce a opatrně ji podává mámě. Ta jí plácne a hlasitě křičí. „Kolikrát ti budu říkat, abys ty kytky nervala…..“. Pak popadla holčičku za ruku a obě mi zmizely z dohledu. Na hřišti zůstala jen trochu povadlá sežmoulaná pampeliška.

Na objednanou konzultaci se sousedka nedostavila, neomluvila se, ani si nedohodla jiný termín.