Bouřka

Jednou po velké bouřce tekly naší ulicí proudy kalné vody a přinášely sebou klacíky, kamínky a listí. Bylo úžasné brodit se v kalné bahnité vodě, nechat si ji protékat okolo lýtek. Jak naplavenina postupně ucpávala kanál, voda sice trochu stoupala, ale neproudila. Nenapadlo mě nic jiného, než dřepnout si na bobek a trochu tomu proudu pomoci. Od záměru mě neodradilo ani to, že mám na sobě čerstvě vyžehlenou skládanou sukýnku.

Následoval velmi tvrdý trest od mámy.  Od té doby nesnáším ani mírně zakalenou vodu a bláto.

V mém dalším životě se objevovaly stále stejné situace. Kdykoliv jsem měla jen trošku mokré nohy, zmokla apod., následovala nemoc –  trest. Přesně podle principu, že se za každou radost  musím  potrestat, se objevovala  angína, zánět průdušek, zánět dutin nebo horečka. Slýchala jsem, že jsem cimprlína, kterou jen trochu ofoukne a hned je nemocná.

Teprve po velké povodni v roce 2002, kdy kalná bahnitá voda napáchala obrovské škody a já jsem se podílela na jejich likvidaci a neonemocněla, jsem pochopila, že ta voda za moje trestání se opravdu nemůže.