Beran se zlatýma rohama

Narodil se jako ostatní jehňata. Také s ním zacházeli jako s ostatními mrňousy ve stádě. Byl snad jen trošku větší, huňatější, statnější. Zanedlouho mu začaly růst růžky, to je u beránků normální. Jenže tyhle měly trošku jinou barvu. Byly zlaté.

Beran to nevnímal jako něco výjimečného. Ale ostatním se to nezdálo. Začali o něm říkat, že je divný. Beran si toho nevšímal. Proč taky? Žil si po svém, vždycky věděl kam jít, kde najít nejlepší pastvu, jak se ochránit. Chodil jako první, určoval směr, staral se o stádo, zajišťoval mu potravu a bezpečí. Ohlížel se na ně, zajímalo ho, jestli mají, co potřebují, jestli jsou spokojení. Počkal, když bylo potřeba počkat. Připadalo mu přirozené být vůdcem. Nenárokoval si vděčnost, pochvaly, ocenění. Byl spokojený, když se stádu dařilo. Bylo to namáhavé, ale on to dělal rád. Měl na to, uměl to.

Ostatní na něj spoléhali. Vždyť on to vždycky nějak udělá, zařídí. Od čeho by měl ty zlaté rohy! Občas se něco nepodařilo, to se stává. Zatímco beran přemýšlel o jiných možnostech a hledal nejlepší řešení, ostatní se pohoršovali. Vidíte! To je celý on, myslí si o sobě kdoví co, že může všechno, když má ty zlaté rohy! Pomlouvali ho, potají se vysmívali. Jen beran neztrácel víru. Cítil a věděl, že jeho schopnosti nejsou závislé na barvě jeho rohů. O stádo se staral dál, jak nejlépe uměl.

Jednou ráno padla velká mlha a zmrzlá jinovatka obalila všechno, i beranovy zlaté rohy. Ve stádě nastal poplach. Kde je beran se zlatýma rohama, co budeme dělat, co si počneme?

Jen beran nezoufal. Věděl, cítil, chtěl, uměl. A tak se zcela samozřejmě postavil do čela svého stáda. Ostatní ho mlčky následovali. Už také věděli.