Aprílový kluk

Ten kluk je jako dubnové počasí. Nikdy nevíte, čím a jak rychle dovede překvapit. Všechno se u něj střídá velmi rychle. Nikdy si nejste jisti.

Ani on si není nikdy jistý. Neúnavně se chodí přesvědčovat, zda byl hodný nebo něco udělal dobře. Když to správně není, jen pokrčí rameny a pohodí hlavou a řekne, že mu to nevadí. Netrápí se svými neúspěchy. Ví, že to stejně přejde, že se to rychle změní. Chvilky uspokojení jsou velmi vzácné. Stejně si je nedovede vychutnat a podržet to u sebe. Ani se nesnaží. Ví, že to stejně přejde, že se to rychle změní. Žije, jak se dá. Bez cíle, bez hranic, bez touhy něco dokázat.

Unikají mu souvislosti. Je nestálý, roztěkaný a stále něco zkouší. Buď to vyjde, nebo ne. Co z toho? Stejně to vždycky přejde. Chybí mu základy, uzemnění. A když už máte pocit, že něco začalo fungovat a začnete pracovat na tom, aby to pokračovalo, rozvíjelo a zdokonalovalo se to, přijde ta změna a všechno je jinak.

Honza zkrátka neví, čí je. Biologického otce nezná, má po něm jen příjmení. Starší sestra má jiného otce a jiné příjmení. Matka má v občance svoje rodné příjmení. „Současný“ otec se také jmenuje jinak. Oni se vlastně každý jmenují jinak. Tatínkové se v Honzově životě střídají jako dubnové počasí. Nikdy si nejste jisti. Buď to vyjde, nebo ne. Tak o co jde? Stejně to zase přejde.