Zdenda je autista a má svoje vidění světa. Bere tvrzení tak, jak jsou „utvrzena“. Natvrdo. Co je tak, má být tak a ne jinak. Díky němu si uvědomuji, kolikrát a co vše je pro nás vlastně „relativní“. Kde všude jsme ochotni či navyklí udělat kompromis a předem s ním počítáme?
MONOGRAM
Jsem zvyklá svým monogramem podepisovat splněné úkoly v pracovních sešitech i známky v žákovské knížce. To mé spojené J a P je opravdu zkroucenina. Zdenda mě vždycky pečlivě kontroluje, jakou známku mu napíšu a dožaduje se „zkroucené nohy.“ Většinou se snaží a mívá hodně dobré známky. Ale sem tam se mu nedaří a tak jednou dostal trojku. Nelíbila se mu tak moc, že pod ní napsal jedničku. Jen tak, protože byla zkrátka hezčí. Vysvětluji mu, že ta jednička neplatí, protože není potvrzena zkroucenou nohou. Zdenda tu informaci chvilku vstřebával a pak pochopil, že se to nedělá. Po několika měsících dostal vysvědčení. Ze samých jedniček měl opravdu velkou radost. Vysvědčení dlouho prohlížel a zkoumal i druhou stranu. Najednou velmi razantně vstal, popadl vysvědčení a rozhořčeně mi ho podával se slovy „ty jedničky neplatí, já chci jiné vysvědčení!“ Spolu pak procházíme jednotlivé položky a vysvětluji mu, že je tam všechno, co tam patří. Ale on trvá na svém. „Ty jedničky neplatí, není tam zkroucená noha!“
„A“ S JEDNOU NOŽIČKOU
Rozluštit Zdendovo písmo je zkrátka kumšt. Ale po několika měsících jsem si zvykla. Malé psací „a“ připomíná spíše u, nahoře je otevřené a chybí mu ten „ocásek“. Při kontrole v písance poukazuji na tento zádrhel. „Co to je za písmenko, nemůžu to přečíst, pomoz mi prosím.“ No to je malé a. „Podívej se, jak se píše malé a“, poučuji ho a vzorně předepisuji písmenko. Zvlášť si dávám záležet na tom ocásku a jeho napojení. „Vidíš, tady má to „a“ takovou nožičku, tak to napiš správně.“ Žáček se soustřeďuje na psaní, pečlivě píše to své „a“ stejné jako vždycky. Jen místo „ocásku“ nakreslí pod písmenkem dvě nožičky „Napsal jsem to správně, udělal jsem mu raději ty nožičky dvě, abys měla radost“, pochvaluje si svoji snahu.