Michalova klec

Je to krásná klec. Bytelná, dokonalá. Všechno sedí na milimetry přesně. Vše jsem přesně a důkladně naplánoval, předem přesně propočítal a pro jistotu několikrát zkontroloval.

Pečlivě jsem zvolil místo a vybral ten nejodolnější materiál. Je to ta nejkrásnější klec. Jsem na ní opravdu pyšný. Však je také pro toho, kdo je v mém životě nejdůležitější, pro mého syna.

Všechno je na svém místě, dokonale uspořádáno, pozornost jsem věnoval každičkému detailu. Synovi se v ní líbí. Je v ní odmalička a je tam spokojený. Mříže jsou tak hustě u sebe, že je možné dýchat, vidět ven a zároveň syna nemůže nic ohrozit. Michal tam má všechno, co potřebuje. Dostatek vzduchu, slunce, potravy.

 Jen k němu nikdo nemůže, nemůže ho pohladit, obejmout. Když ho něco trápí, není ke komu se přitulit.

Všichni tu klec obdivují, ale jen zdálky. Nevím, co se na tom komu nelíbí. Kdyby si raději každý hleděl svého. Nejvíc mě dokáže rozčílit, když někdo vykládá, že je tam Michal sám a chybí mu kontakt se světem.

Michal má svoji klec rád. Je bezpečná a všechno tam funguje.

Problémy nastaly, když Michal nastoupil do školy. Nechtěl s nikým sedět, s dětmi se nekamarádil, učitelku plně respektoval, ale také stále kontroloval, opravoval a poučoval. Všechno muselo být naprosto dokonalé, logicky zdůvodnitelné. Sebemenší odchýlení od stanoveného režimu, každé přehlédnutí čárky nebo háčku nad slovem ho dokázalo úplně vyvést z míry. Zapomenuté boty na tělocvik představovaly katastrofu. Sled těchto „maličkostí“ u něj vyvolával bouřlivé hysterické záchvaty, později žaludeční neurózu. Čím dál častěji se uchyloval do „své“ klece. Tam byl v bezpečí.

Vyšetření prokázalo, že Michal je nadprůměrně inteligentní chlapec, uzavřený a citově nevyzrálý.

Jaké by byly závěry z vyšetření otce?