Mluviti stříbro, mlčeti zlato ?

Chtěl mezi ně patřit. To se přeci rozumí samo sebou. Je mu náct, každý chce uspět mezi vrstevníky.

Ale byl jiný. Dávali mu to najevo. Vozili se po něm. Když se bránil, byl on za výtržníka. Tak jim sloužil. Občas se po něm povozili, ale většinou mu pak dávali pokoj. Jen musel sloužit víc a víc. Poručníkovat. Platit útratu. Vozit se po jiných, na které ukázala parta.

Být vítěz či poddaný. Je ještě jiná možnost? Ano, nebýt. Pouštět to jedním uchem dovnitř a druhým ven. Ale když jste sám a jich je deset?

Třídní schůzku paní učitelka zahájila slovy: “dnes Vám o každém žákovi řeknu, jak ho vidím”. A před všemi rodiči hovořila o tom, kdo je podle ní jaký. Otcové a matky těch vychvalovaných se pýřili blahem, “mohla byste mi to nadiktovat, já si to napíšu přesně, abych to pak řekla doma!” a s gustem si poslechli jednostranné hodnocení těch špatných. Místo třídní schůzky se konal neohlášený soud se zaujatou porotou a bez obhájce.

Řekla o něm, že má ADHD a že jeho výstřelky se musí brát s rezervou. Ať to rodiče doma se žáky proberou.

Probrali. Druhý den výsměch a potupa nebraly konce. Je diagnostikovaný niemand. Dostal permanentní nálepku, co svítí i na dálku. Musí sloužit, teď si ho najdou, je maskot party. Třetí dveře se zavřely.

(mt)