Hranice odsud posud

Děti se učí, co si na koho mohou dovolit.

Každý máme ty své hranice nastaveny jinak. A tak se může snadno stát, že se jinak chovají k babičce, jinak k tátovi a jinak paní učitelce.

Testují naši připravenost průběžně. Nejde tedy o to prostor jen vymezit, ale průběžně na něm konzistentně i trvat. V období vzdoru, u tříletých dětí, ale i těch náctiletých, je tlak na naše hranice téměř permanentní.

Vzdor je přirozený a jediné, co zbývá, je v klidu vytrvat na své pozici. A co Vám pomůže vytvořit své ODSUD-POSUD a také vytrvat v těchto svých hranicích? ŘÁD.

Není to nic složitého! Naopak, řád je pro dítě naprosto nezbytný. I fyziologie dětského těla se přizpůsobuje tomu, kdy se jde spát, kdy se jí.

Řád dává dítěti pravidla, o která se může opřít. Ta se postupně nastaví jako vnitřní zákon, o které se dítě může opřít. Je-li ovšem dostatečně pevný v tom směru, že je konzistentně a láskyplně vyžadován! (nikoli přísný či dokonce despotický)

Vybudovat hranice ODSUD-POSUD Vám usnadní jednoduchý zvyk u běžných aktivit:

ZARÁMOVAT JE. Aktivity mají ZAČÁTEK a mají i KONEC:

— dítě něco chce: začíná to PROSÍM, končí DĚKUJI, mezitím je akce (žádá a dostává)

— dítě si hraje: začíná to tím, že SI PŘINESE hračku a končí to tím, že SI UKLIDÍ, mezitím je akce (hraje si)

— dítě přichází domů: začíná to tím, že si ZUJE A UKLIDÍ BOTY, končí to případným odchodem, kdy si ZUJE A UKLIDÍ BAČKŮRKY, mezitím je akce (je doma)

— dítě jí: začíná to tím, že si SEDNE KE STOLU, případně POPŘEJE DOBROU CHUŤ, končí to tím, že SI PO SOBĚ UKLIDÍ a dokonce jídlo ocení (\"chutnalo mi to, děkuju\"), mezitím je akce (jí)

To schéma je stále stejné: ZAČÁTEK – PRŮBĚH – KONEC

Kolikrát akce Vašich dětí NEMAJÍ začátek a konec? Tak třeba: dítě se přihrne domů, odhodí boty do kouta a hrne na gauč? Nebo dítě přiběhne, sebere bez dovolení něco ze stolu a odběhne s rohlíkem do obýváku?

Toto jednoduché pravidlo je základem všech dalších činností, které dítě dál v životě potká:

Vše má svůj začátek a svůj konec. Začátek poutá a směruje pozornost. Konec pomáhá uvědomit si, utvrdit a ocenit, co jsem získal a dokázal.

Bez začátku je pozornost roztříštěná. Jde všemi směry. Rodič pak běhá za dítětem, které neposlouchá, a přebírá zodpovědnost za to, co dítě třeba natropí. Dítě se naučí, že si může lítat, jak chce a někdo jiný to vyžehlí. Zatopí pak paní učitelce nebo šéfovi v práci a bude to pro ně samozřejmé. (o dítěti s rohlíkem v ruce si přečtěte článek Čas k jídlu, čas k dílu >>>)

Bez konce není poděkování. Vždyť jakoby není za co! Nedojde k zpracování zážitku, k uvědomění si toho, co jsem se naučil a získal. To podstatné proplouvá mezi prsty. Dítě pak třeba pokulhává v učení, protože nezpracovalo předchozí podněty. A posléze ztrácí podporu okolí, protože neumí ocenit a poděkovat. Bere to, co dostává, za samozřejmé a nikdy nemá dost.

Příklad z lekce plavání malých dětí:

Tříletá dvojčata se ve vodě honí se svým starším bratrem.

Paní učitelka chce zahájit lekci plavání společnou říkankou. Utvoří malý tříčlenný kroužek s dalšíma dvěma caparty a čekají na ty tři rozjívené. Ale kdepak, ty to nezajímá. Jejich matka zatím zkoumá mobil. Paní učitelka to vzdá a \"spadla lžička do kafíčka\" zpívá jen půlka členů kurzu.

Následuje trénink. Matka vzhlídne a zavelí. Děti ji nerespektují. Ona si vzdychne a opět usedne. Posléze z ničeho nic, vstane, děti má zrovna poblíž, a dá jim výchovnou přes zadek. Bez upozornění a bez ukončení - jak dosedá do křesla, už cosi mluví na jinou maminku poblíž.

Paní učitelka zvládne v průběhu lekce upoutat a udržet pozornost alespoň na ty nejdůležitější prvky.

Lekce končí a paní učitelka opět vytváří kruh. Ty tři děti to ovšem vůbec nezajímá, zábava patrně skončila, opět se jdou honit. Matka jim to umožní. Však dvojčata za dnes nedostanou bonbon.

Jako divák odcházím do sprch a jdu nejprve na toaletu. Přiletí tam starší bratr dvojčat. Nezvedne prkénko a nespláchne. Zajímá ho jen ta akce mezi. Umýt si ruce ho ani nenapadlo.

Zvyky a povědomí řádu se vytváří u dětí do 8mi let. A co pak? Vždy se nějaké povědomí o řádu vytvoří. Otázka je jen, jaké!

Příklad?

Jestliže rodič dítěti toleruje, že po sobě na konec neuklidí, tak se pak může brodit dětským pokojem plným nepořádku a poházeného oblečení. Pakliže to stále bude za dítě uklízet, může se mu stát, že i za již dospělé dítě bude tento rodič mnohé věci stále žehlit. A to dítě to bude očekávat jako samozřejmost.

Jestliže rodič dítěti toleruje, že začíná jíst oběd sám, bez toho, aniž by ten, kdo jej uvařil a prostřel už také sedí, tak může dítě očekávat, že na Vás, rodiče, nemusí brát ohled. A pak se to může obrátit. Protože jste jeho vzor, který přeci dělá věci správně. A tak nakonec může v životě brát za samozřejmé, že sám servíruje druhým lahůdky a na něho dojde řada, až co zbude. (více o tichém dříči v článku Co se doma uvaří, to se doma taky sní zde>>>)

Přeji Vám nadějné začátky a dobré konce,

-mt-

PS: Ano, jsou takové děti, co se přiřítí a seberou Vašemu dítěti hračku či ohrozí jeho prostor. Bez „prosím“ a bez „děkuji“. Jak na to má Vaše dítě reagovat? Zvlášť, když je zmatené a zaskočené, je přeci zvyklé na PROSÍM a na DĚKUJI. Tak o tom, příště … 🙂