Čas k jídlu, čas k dílu

Moje babička vždycky tvrdila, že je čas k jídlu a čas k dílu.

U jídla se má jíst, věnovat pozornost vůni, chuti, teplotě, úpravě jídla. Zkrátka jídlo se má vychutnat. Zaměstnáváme-li se u jídla něčím jiným (sledování televize, čtení, hraní si…) nebo od jídla odbíháme pod různými záminkami, nevěnujeme pozornost svým pocitům. Jestli nám jídlo chutná či nikoliv, jestli už máme dost, jestli nám je po jídle dobře nebo nás tlačí žaludek.

Tomu, co děláme, je také potřeba věnovat patřičnou pozornost. Každá činnost má svůj začátek a konec. Všímáme-li si v dostatečné míře toho, co a jak děláme, můžeme identifikovat své pocity. Líbí nebo nelíbí se průběh či výsledek našeho dělání. Má naše dělání nějaký význam, hodnotu? A jak jsem v tomto procesu obstál já? Jsem spokojen nebo jsem udělal nějaké chyby? Od uspokojení se svým dílem se odvíjí pocit důležitosti, potřebnosti, sebejistota a sebevědomí.

Věnujeme-li pozornost svému „dělání“ a svým pocitům, snadno se nám daří dělat správné věci ve správný čas a na správném místě.

Učíme se to od malička. Někteří rodiče nerespektují přirozený vývoj dítěte, snaží se ho všemožně „urychlit.“ Obkládají dítě polštářky, aby už „samo“ sedělo, při předčasném stavění na nožičky mu křiví páteř, srovnáváním jeho pokroků s vrstevníky nebo sourozenci mu ničí sebevědomí. Nepřiměřené nároky na dítě, nevhodně zvolený čas nebo způsob často poznamenají děti na celý život. Jak?

Posuďte sami na příkladech níže:

$\"\"$ Zuzanka sedávala na nočníku velmi dlouho. Byla obložena hračkami a knížkami. Průběžně byla maminkou vyzývána k čurání či kakání. Hrála si, prohlížela si obrázky a rychle tyto činnosti střídala. Když to dobře dopadlo, byla za výsledek v nočníku hodně pochválena.

Po nástupu do školky musela maminka opakovaně poslouchat stížnosti na Zuzanku. Prý si zaleze někam do koutku, má tam spoustu hraček a knížek a vždycky se tam počůrá, občas i pokaká. Kdyby to pokračovalo, museli by ve školce hledat jiné řešení. Podle Zuzanky bylo všechno v pořádku. Nechápala, co je špatně. Do této doby byla za svoje „dělání“ vždycky pochválena.

Tento vzorec chování uplatňovala v průběhu života i dál. Cítila se dobře, když dělala několik věcí najednou. Většinou ani jednu pořádně. Jen zřídka dotáhla věci do konce. Vždy očekávala velkou pochvalu za svoje „dělání.“ Jen málokdy pocítila uspokojení ze své práce. Vždy jí záleželo na tom, jak jí hodnotí ti ostatní. Všechny dobré příležitosti ji nějak míjely, než se k nim vyjádřili ostatní, byly fuč.

Pavlík ve školce nic nejedl. Když měl jít ke stolečku, vztekal se, vzpouzel, bránil se všemožnými způsoby.

$\"\"$ Odpoledne „vyluxoval“ mámě tašku. To se opakovalo každý den. Pavlík popadl rohlík nebo koblihu, vesele s ní pobíhal a velmi rychle to snědl a hned sahal pro další. Maminka měla velké výhrady ke školnímu stravování, zlobila se, že platí Pavlíkovi jídlo a on ho stejně nejí. Klučíkovi pak dávala všechno možné, jen aby chudinka netrpěl hlady.

Netrvalo dlouho a přišly problémy s bolením bříška, s nepravidelným vyprazdňováním. Ve školce odmítal chodit na záchod, začal se počurávat. Doma byl v pohodě, vesele pobíhal s jídlem po celém domě, tak jak byl dosud zvyklý. Pavlík přestal chodit do školky. Pro rodinu to znamenalo další velké starosti, ale co by rodiče pro svého miláčka neudělali.

V práci nikde dlouho nevydržel. Autority a stanovená pravidla nebral na vědomí nebo jim odporoval, vzpouzel se, mlátil okolo sebe. Odcházel sám nebo byl “odejit.“ Dobře bylo jen to, co on sám chtěl. Byl přece zvyklý, že mu bylo vždy vyhověno. Neuměl se přizpůsobit, spolupracovat.

$\"\"$ Matouš byl od miminka nespavec. Celé dny a noci proplakal. Nebyl k utišení.

Nepomáhalo nošení, houpání, pouštění hudby, konejšení. Maminka snad tisíckrát kontrolovala, jestli není zpocený, jestli nemá studené ruce nebo nohy, zda je dost najedený, jestli má suchou plínku. Okamžitě reagovala na jeho sebemenší pohyb. Ihned ho brala do náruče nebo přikládala k prsu. Odbíhala od jídla, od rozdělané práce, neměla na nic čas.

A tak se Matouš naučil, že on ani jeho potřeby nejsou vůbec důležité. Reagoval na sebemenší podnět od ostatních, vždy se snažil jim vyhovět a nabízel tisíce možností řešení. Byl unavený, neměl na nic čas. Neuměl určit, co je priorita a co počká, neuměl nic vypustit. Velmi brzy se dostavily zdravotní problémy.

Máte-li i Vy pochybnosti o tom, jak nastavit láskyplné a zdravé hranice dítěti, neváhejte se na mne obrátit zde>>>.
Možná Vás až udiví, co vše je možné změnit. A jak se Vám uleví. Mívám z toho velkou radost. Více o pomoci Jaromíry zde>>>