Kdysi jsem přes nesouhlas rodičů prosadila, že budu s malými dětmi. Maminka mne v mém snu příliš nepodporovala a když jsem se vracela z internátu domů, jako bych tam ani nebyla. Byla by radši, kdybych se bývala vyučila a šla svou cestou.

Nakonec jsem se stala učitelkou a posléze ředitelkou mateřských škol. Sama mám dvě dcery a jsem babičkou čtyřem vnoučatům, ve věku 24, 14, 11 a 1 rok.

Chtěla jsem být s dětmi. Být jim průvodkyní, zázemím, oporou, s dětmi objevovat a poznávat, učit se hrou. A to i tou nekonvenční - vždy mne zajímaly nové možnosti, které jsem hned chtěla vyzkoušet. Tak jsem i poznala balanční míče a jejich přínos pro rozvoj dětské motoriky, pro děti jsem napsala a s nimi nastudovala řadu cvičebních pohádek a příběhů. Ty poté i vydalo nakladatelství Portál. I dnes se věnuji dětem, učím na základní škole druháčky, mezi kterými mám kloučka autistu.

Děti se od nás učí. Učí se to námi viděné i to námi neviděné. Umí číst mezi řádky. Zrcadlí nám, co vidět chceme i to, co jsme si dosud neuvědomovali či popírali. Krásně to ztvárnil pan Hans Christian Andersen v pohádce Císařovy nové šaty. Proto změnit něco na dětech znamená často změnit něco sami na sobě. Ano, je v naší moci pomoci jim. A pomoci sobě - děti jsou našimi velkými učiteli. 

Má dcera v dospělosti vážně onemocněla. Nic nepomáhalo. Tolik jsem jí chtěla pomoci! A pak jsem v novinách narazila na článek. Aha, polyvalentní alergie. Nesmířila jsem se jen s diagnózou a šla jsem dál. Přece musí existovat možnost, jak vyléčit příčinu a ne jen tlumit symptomy! Našla jsem alternativní způsob léčení, kineziologii. Zjistila jsem, že nejen děti a jejich příběhy, ale i situace každého z nás, vzorce situací, se kterými se denně setkáváme, nám zrcadlí naše téma, které je připraveno k vyléčení.

Ať se Vám daří,
Jaromíra